Knižní rozhovory vedl s Václavem Havlem, Evou Jiřičnou nebo Karlem Schwarzenbergem. Při své cestě do Olomouce si novinář a esejista Karel Hvížďala vyzkoušel jaké to je, když otázky dává někdo jemu.
Co je na vašem povolání nejdůležitější?
Být zvědavý a mít odvahu pokládat i triviální otázky, když něčemu člověk nerozumí. Prostě nesnažit se dělat chytrého. Je třeba zůstat prostředníkem. Novinařina je překladatelské řemeslo: redaktor překládá z odborného jazyka do obecné češtiny a v žádném oboru se nikdy nemůže vyznat tak jako ten, kterého má před sebou a který dělá svou profesi celý život.
Jde vůbec dělat chytrého, když se bavíte s takovými osobnostmi jako jsou třeba Václav Havel nebo Milan Kundera?
Ne, to se nesmí a je jedno, jestli jde o slavné lidi nebo o odborníky. To by byla ta největší chyba, kterou je možné udělat. Na druhou stranu je ale třeba jim předvést, že o ty osobnosti máte skutečný zájem a že jste důkladně připravení, že znáte jejich život a dílo, že víte, na co se chcete ptát. Proto je při rozhovoru tak důležitá první otázka.
U rozhovoru je nejdůležitější první otázka
Proč?
On to říkal už dneska David Hrbek na talkshow, kvůli níž jsem přijel do Olomouce. Když člověk dostane obligatorní otázku tak vlastně nepřemýšlí, z hlavy vytáhne odpověď, kterou řekl desetkrát. Jedině tehdy, když se povede první otázka tak, že je zajímavá, nová, nečekaná pro toho, kdo je zpovídaný, tak začne člověk u rozhovoru skutečně přemýšlet.
Jak mám tedy vést rozhovory správně?
Moje kamarádka v Německu Sandra Maischberger, která má svůj pořad na ARD, svým studentům říká, že nejdůležitější je naslouchat, naslouchat a zase naslouchat. To jsou ty největší chyby, které vidíte v České televizi. Redaktoři mají připravené otázky a když se jim odpověď zdá dlouhá, skočí zpovídanému do řeči a ptají se na něco úplně jiného, místo aby pokračovali v tom, co evidentně druhou stranu zajímá a co by bylo zajímavé i pro diváky. To ale samozřejmě neplatí u zpravodajských rozhovorů.
Když už jsme u České televize… Někteří lidé si myslí, že osoby jako paní Samková, které mají řekněme vyhraněnější názory, by se do diskuzních pořadů typu Události komentáře dostat neměly…
Myslím si, že je to od začátku chybná dramaturgie, přitahovat lidi k veřejnoprávní televizi extrémy nemá smysl. Jeden ze základních úkolů veřejnoprávní televize je, jak říkají sociologové, vytvářet tzv. sjednocující prostředí.
Co to znamená?
To znamená, že všechny extrémní výroky by se do veřejného prostoru dostávat neměly, a je jedno jestli je to ptydepe politiků nebo blemblem jazyk agentur či žvást bulváru. Snaha zvyšovat si sledovanost tím, že se v médiu mluví sprostě nebo extrémně je chybná. Veřejnoprávní televize má naopak odhalovat polopravdy, nepravdy a vyložené lži extrémistů, politiků, bulváru a PR agentur.
Hovory z Lán se měly přerušit. Pro podobné situace má Radiožurnál v záloze připraveného komentátora
Co byste dělal, kdybyste se ocitl na místě Jana Pokorného, když vedl onen „slavný“ rozhovor s Milošem Zemanem pro Radiožurnál?
Přerušil bych vysílání.
Jakub Železný nám ale loni na přednášce řekl, že je to v živém vysílání prostě nemožné…
V televizi to zřejmě nejde, ale v rozhlase je to možné. Je to ale samozřejmě těžké a celé je to o odvaze. Třeba na Radiožurnálu je připravený playlist a komentátoři. Jedním z nich je například Petr Nováček, který je velmi vzdělaný a sedí o pár kanceláří dál. Ten by klidně zaplnil pořad tím, že by debatoval s redaktorem, který by politika vykázal ze studia, o tom, proč pořad přerušili a zbytek by vyplnila muzika.
Co by se dělo pak?
Dovedu si představit, že ten, kdo by měl takovou odvahu, by tohle měl udělat. Prestiž média by šla nahoru. Dotyčného by na nátlak Hradu z rozhlasu asi vyhodili. Zvlášť za současné situace. Zeman by jistě vytvořil takové tlaky, že by se nic jiného nedalo dělat. Novinář by na tom ale profesně vydělal, měl by najednou podobné renomé jako třeba Lenka Bradáčová na státním zastupitelství. Ostatně v ČT se to podařilo Daniele Drtinové, když usvědčila hejtmana Haška ze lži a její prestiž také stoupla, i když odešla z ČT.
Jak moc se práce novináře změnila proti minulosti?
Dnes už není možné, aby každý psal o všem. Je třeba se specializovat, nějaký obor znát trochu víc do hloubky a tomu se pak věnovat.
Co byste doporučil začínajícím novinářům?
Řekl bych, že by měli vystudovat nějakou řádnou vysokou školu a ne novinařinu. V Německu mají například systém, že člověk musí mít uzavřené bakalářské studium na nějaké jiné fakultě a pak teprve studuje novinařinu na magisterském oboru. Některá velká vydavatelství mají dokonce i své školy v nichž polovinu času studenti tráví na seminářích a přednáškách a druhou polovinu přímo v redakcích u profesorů, kteří je učí. Ale samozřejmě předpokladem je, že mají uzavřenou nějakou jinou vysokou školu a hovoří plynně alespoň třemi cizími jazyky.
